spaní na letišti | den první část první

Stansted mě vítá svojí obyčejností. Nějak nevybočuje z řady klasické představy o letišti. Není ani velké, ani malé, ani luxusní, ale ani ubohé. Prostě všední. Pro mě nicméně bránou k novému dobrodružství. A i když to zní trapně, ba dokonce pateticky, ono dobrodružství skutečně začíná už tam, neboť se mi tento prostor stane na příštích třináct hodin útočištěm či noclehárnou.

Proč? Protože jsem punker.

Ve skutečnosti je důvod zcela prostý. Ačkoliv mám ubytování na kolejích prvního října, přilétám už třicátého září. Ne, že by snad v ten správný den z ČR nic neletělo, možnosti jsem měla dokonce dvě. Buď v šest hodin ráno z Prahy, což pro mě, osobu z druhé strany republiky, nebyla právě lákavá volba, nebo těsně po poledni, což by sice byla ideální možnost, kdyby letenka nestála přes čtyři tisíce. Raději jsem ve své umíněnosti odletěla o den dříve za pětistovku z Brna a užila si nočního Stanstedu.

Co vám budu povídat, žádné vzrůšo to nebylo, ba naopak, spíš pěkná nuda. Prvních pár hodin jsem zabila Sherlockem (jak britské, že ano), nicméně kolem druhé hodiny ranní už na mne začínala doléhat únava, protože zdrojové místo energie (čti prodejna s RedBully) v tuto denní dobu bůhvíproč zavřeli.

Být v jiné situaci, hodila bych kufr pod hlavu a dala si dvacet. Tato situace by ovšem obnášela mít pod hlavou kufry dva (a jeden vskutku velkého rozměru), tašku s notebookem, všemi papíry do školy a nakonec ještě batoh. Uznejte, že to bych asi spíš seděla. Spánek však začínal být silnější než já, a tak jsem zhruba kolem čtvrté hodiny ranní lehce uklimbnula, stočená do prapodivné pozice, abych ochránila všechna svá zavazadla před případným kleptomanem. Ten se naštěstí na letišti asi nepohyboval (nebo ho má výstřední kufrová jóga natolik vyvedla z konceptu, že na jakékoliv nekalé úmysly zapomněl).

Pomalým krokem se blížilo ráno, kdy mi měl jet autobus do Colchesteru, na což už jsem se těšila jako na smilování a navíc to byla snad jediná část cesty, která nezaváněla „punkem“, měla jsem ji poměrně naplánovanou (na rozdíl od zbytku) a prakticky se nemohlo nic pokazit (ačkoliv jsem málem nasedla do špatného autobusu). Ve finále to byla skutečně pohoda a já si navíc další půl hodinky zdřímla.

Příjezd na univerzitu a poté samotné ubytování na kolejích připomínalo výjev z béčkového amerického filmu pro mládež. Hrdě se tvářící otcové, neboť jejich ratolesti udělaly krok k dospělému a samostatnému životu, dojaté a uslzené maminky, jejichž ptáčátko vylétalo z hnízda, zkrátka mumraj. A v mumraji já. Ačkoliv jsem si celou noc na letišti nadávala, proč sebou táhnu tolik věcí, někteří mí budoucí spolužáci mě velmi rychle vyvedli z omylu. Neměli dva kufry, neměli ani tři kufry. Maminky a tatínkové každý svému dítku tlačili vozíky, naskládané zavazadly tak, že za nimi nebyli prakticky vidět. Vážně by mě zajímalo, kam to všechno nacpou, když běžný pokoj o výměře asi deset metrů čtverečních disponuje jednou nevelkou skříní a třemi poličkami. Kromě nedostatku úložného prostoru jsem ovšem nadšená. V pátém patře vidím ze dvou velkých oken přímo do parku.

pokračování příště