Už po pár dnech v Anglii jsem si začala uvědomovat, že mezi Čechy a Brity je spousta rozdílů. Třeba to, že mluví anglicky. Ačkoliv to je rozdíl, který se dá očekávat. Nicméně jsem po pár týdnech sepsala deset věcí které vnímám jako zásadní poznatky.

1. Neumí vařit.

Místní supermarkety jsou rájem hotových jídel, instancích nudlí a sendvičů. Ve většině obchodů navíc existuje tzv. meal deal, což v praxi znamená, že k sendviči/bagetě/bagelu/wrapu dostanete pití a pytlík malých chipsů/ovoce/jogurt za pár penny.

2. Pořád by pařili.

Vidím to na spolubydlících. Marně se snažím vzpomenout si na večer, kdy nešli na nějakou párty.

3. Mají v sobě zabudované topení.

Průměrná teplota v Colchesteru byla za poslední měsíc kolem třinácti stupňů, v noci ještě méně. Místní děvčata si tu ovšem v takové zimě zcela bez problémů chodí v crop topech a krátkých šatičkách, kluci v šortkách a tílcích. K večeru už si teda vezmou i nějakou lehčí džísku, aby se neřeklo. Ale taky ne všichni.

4. Mají pro normálního člověka absolutně nepochopitelnou dopravu.

Začíná to tím, že jezdí po špatné straně silnice. Už kolikrát mě takto málem srazilo auto, protože jsem se rozhlížela na špatnou stranu. Krom toho mají ale také zcela nepochopitelné křižovatky a zvláštně umístěné semafory. V případě Colchesteru mi jako největší gól přijde něco, čemu říkám apokalyptický kruháč. Ráda bych vám vysvětlila, co to je, bohužel, abyste pochopili, tak musíte vidět. V zásadě se jedná o obrovskou kruhovou křižovatku, kde objíždíte kulatý ostrůvek, který ovšem není kruhový objezd. Kolem něj je asi pět malých kruháčků a mezi tím vším ještě několik minikřižovateček. Vůbec se nedivím, že je to věčně zacpané.

5. Neumí chodit po chodníku.

A po schodech. A po přechodech. Možná to souvisí s předchozím bodem. Když jsem ze začátku kličkovala mezi protijdoucími, myslela jsem, že je to tím, že jdu špatně já. Jezdí naopak, tak třeba i naopak chodí. Vůbec. Prostě jdou, kudy se jim zachce.

6. Nemají normální pečivo.

V supermarketu sice najdete dva regály plné všelijakých druhů tousťáků. Když ovšem zatoužíte po normálním čerstvém chlebu, bagetě, housce nebo rohlíku, máte většinou smůlu. Leda rozpékací a pekelně drahé. 

7. Jsou velmi ochotní.

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, stačí nahodit zmatený výraz a poradí vám se vším. Kde je zastávka, v jakém regálu nejdete tofu, který autobus jede k univerzitě.

8. Jsou neuvěřitelně tolerantní.

Že nám po kampusu chodí holky s hidžábem? No a? Že je tu klub pro muslimy? Proč ne? Spoustu náboženství a církví tu má vlastní skupinky (celkem 12). Upřímně v Česku si takovou věc vůbec nedokážu představit. Tady je odlišnost vnímána jako něco zcela přirozeného. 

9. Místní profesoři si na nic nehrají.

Nepotřebují si totiž nic dokazovat. Ví, že jsou ve svém oboru špičky a chtějí své znalosti předat dál, aniž by to museli zdůrazňovat. Jste pro ně partnerem, nikoliv podřízeným. Navíc atmosféra hodin je přátelská, říkají vám jménem a většinou totéž očekávají od vás.

10. Neřeší hlouposti.

Když si silnější holka vezme legíny (a myslím tím třeba dvakrát širší než já), tak to nikoho nepobuřuje, nikdo nemá potřebu se k tomu vyjadřovat. Protože proč. Na světe jsou přece důležitější věci a nad něco tak přízemního jsou povznesení.

Páni, nemůžu uvěřit, že už začínám čtvrtý britský týden (teď si zním trochu jak Lidl). Ubíhá to tu rychleji, než jsem čekala, což je ale dobře, protože už se nemůžu dočkat, až se dostanu domů. Ne, že by se mi tu nelíbilo, naopak, ale doma je doma. Tak se pojďte podívat, co se mi tomto týdnu přihodilo.

Myslela jsem si, že lehčí vichřice z minulého týdne byly to největrnější, co v Essexu zažiju. První z dlouhé řady omylů, které si pravděpodobně ještě prožiju. Přišel hurikán Ophelie. A ačkoliv nešel přímo přes nás, způsobil dva zásadní úkazy. Za prvé onen děsný vítr (už jsem se zmiňovala, že nesnáším vítr?) a za druhé nádhernou oblohu, kterou bych pojmenovala „srdce voliče KSČ“. Ano, volby mi stále leží v žaludku. Ale zpět nebesům. Byla to nádhera. Růžovo-oranžové potěšení. To bylo pondělí.

Úterý. Pamatujete si ještě, jak jsem si stěžovala na požární poplach o půlnoci a jak jsem vznášela přání, abych už nic takového nezažila? Přesuňme se o pět dní později. Je ráno, já ještě rozespalá dojdu na seminář z literatury, nestačím ani usednou na židli, a co se nestane… Nebudu vás napínat, stejně tušíte. Alarm! Takže opět chodba plná lidí, nával před budovou, mrznutí ve zdejším větru. Zkrátka lahůdka. Netrpělivě čekám na další.

Nicméně největší gól se mi povedl v pátek. Vyrazila jsem na svůj obvyklý nákup do Tesca. Častěji než jedenkrát týdně tam nechodím, neboť je obrovské a člověk tam stráví hodinu, i když jde jenom pro rajčata. Není zas tak daleko. Cesta tam trvá asi patnáct minut pěšky. Zpět ovšem jezdím autobusem, protože věcí, co táhnu je poměrně dost a mnohdy jsou celkem těžké. To se mi ovšem tentokrát stalo osudným. K univerzitě jezdí autobus číslo 64A a 64B, ze stejné zastávky ovšem odjíždí i autobus 64. Jenom 64. Do kterého Helenka samozřejmě sedla. A ocitla se na druhé straně města. „To sis nevšimla, že autobus jede úplně někam jinam?“ může se zeptat rejpal. Ne nevšimla. Bylo totiž zhruba sedm hodin večer, tudíž tma. Takže to, že sedím ve špatném čísle, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se mi zdálo, že jedu nějak podezřele dlouho. Jak se odtud dostanu? Nejjednodušší je přeci sednout na stejné číslo v opačném směru. Ano, to by skutečně byla varianta. Kdyby ovšem onen autobus nejel za hodinu a půl. Zůstává tedy možnost „gúglit“. A kupodivu nese ovoce. Za necelých patnáct minut mi odjíždí autobus, ze kterého přestoupím na další. Problém je v tom, že přestupní zastávka není uvedena v jízdním řádu. Po příjezdu autobusu se ptám pana řidiče, jestli na oné stanici staví. A dozvídám se, že tento spoj prý ne, ale protože vypadám zmateně a ztraceně, tak prý udělá výjimku. Ve finále mi ještě ukázal, kde přesně má být zastávka, ze které mi to jede až do kampusu. Ta je bohužel tak blbě značená, že ji nemohu najít. Naštěstí je tu další ochotný domorodec, který mi radí a já konečně sedám do správného autobusu (mimochodem opět jedu kolem Tesca) a nakonec se dostávám až na univerzitu. A poučení? Pokud v Británii něco potřebujete, tvařte se ztraceně a zmateně, protože čím zoufaleji vypadáte, tu ochotněji vám tu každý pomůže. A to je fajn. 

V pátek jsem se postavila zatím před asi největší výzvu za celou dobu mého britského života. Ačkoliv jsem sem přijela studovat drama, tak jsem opravdu nečekala, že po dvou týdnech se dostanu na prkna zdejšího divadla (které je mimochodem nádherné, moderní a překvapivě velké). Ale byla to „challenge“ a já ji přijala. Pocit, který mě pak zaplavil na jevišti, byl neskutečný, a i když jsem se herectví v posledních letech moc nevěnovala (nebo možná právě proto), tak jsem si svoji „chvilku slávy“ užila.

O co šlo? Na událost 24 hours play jsem se dostala díky Theatre Arts Society, univerzitnímu divadelnímu klubu, jehož jsem členkou. A v čem akce spočívala? Za dvacet čtyři hodin jsme museli napsat, secvičit a ve finále i odehrát představení. Řeknu vám upřímně, je to vyčerpávající, ale v záplavě tvůrčího nasazení se únava ztratí.

Zde je orientační časová osa naší práce:

7.00 p.m. 

Scházíme se na náměstí v kampusu nabalení na příštích dvacet čtyři hodin, což v zásadě zahrnovalo jídlo (hodně!) a povzbuzovače typu Red Bull, kafe a Cola (taky hodně!).

7.15 p.m.

Jsme všichni, přesouváme se do zkušebny, kde začínáme s pohybovými cvičeními a následně i píšeme krátká dílka. 

11.00 p.m. 

Jsme rozděleni do skupin a začínáme pracovat v duchu „devised theatre“. Tady v Británii je to očividně poměrně populární formát, protože jsme ho probírali hned na první hodině dramatu. Spočívá v tom, že není jeden autor, ani jeden režisér, ale v tvůrčím týmu všichni přicházejí s nápady a všichni se podílejí na vzniku představení cca stejnou mírou. Měla jsem pocit, že to nemůže fungovat. Ale může. Sice mi to moc nevyhovuje, ale to je asi tím, že na to z Česka nejsem zvyklá. Angláni to mají na talíři od svých divadelních začátků, takže už jsou zběhlí.

3.00 a.m.

Už máme asi dvě stránky scénáře. Protože jsme všichni plni nápadů, tak jsme je již několikrát předělali. Ačkoliv jsem vždycky psala ráda, tak vyplodit text v cizím jazyce je značně svazující. Nicméně s výsledkem jsem nakonec spokojená a mí „kolegové“ ho dokonce označují za poetický.

7.00 a.m.

Snídáme. Někteří mají mírnou krizi, ale ta vyprchá v zápětí.

8.00 a.m.

První (a poslední) čtená zkouška.

9.00 a.m.

Začínáme stavět. Premiéra nás čeká za 10 hodin.

11.00 a.m.

První projížděčka. Po ní se přesouváme do školního Lakeside Theatre. Po dlouhé době se dostávám do divadelního zákulisí a poprvé zde. Upřímně, jsem ohromena. Krásné, profesionální zázemí, spousta funkční a poměrně moderní techniky.

11.30 a.m.

Technická zkouška. Vzhledem k mé přirozené úchylce na světla srdce opět jásá. Štychy jsem sice zatím nenašla, ale i tak jsem spokojená.

1.00 p.m.

Generálka. Začíná na mě doléhat únava. V zákulisí jsem usnula opřená o stěnu. Přichází nervozita. Jedna věc je zapomenout text v češtině, z toho se dá vylhat. Ale můj poetický těžce stylizovaný text nedovoluje jediné zaváhání, což je o to těžší, když je anglicky.

7.00 p.m.

Opona!

Nervozita začíná pracovat. Přišlo víc lidí, než jsem očekávala, což ještě více podporuje moji obavu z toho, že něco pokazím.

8.15 p.m.

Dohráno. Nic jsem nezkazila a jsem ohromně nabitá energií, ačkoliv jsem již třicet šest hodin nespala.

A shrnutí? Bylo to vyčerpávající a místy únavné. Po patnácti hodinách jsem měla pocit, že usnu za chůze. Dokonce jsem sama sobě pokládala otázku, proč se nemám ráda, že se tak bezhlavě ženu do podobných akcí. Jazyková bariéra taky dělala svoje, a já si říkala, že si asi chci divadlo znechutit po prvních pár dnech. Nicméně jakmile jsem vylezla na jeviště, vše se změnilo. Byla tu ta pověstná energie, které nabíjela, která léčila, a která mě přinutila podat výkon, na který jsem byla skutečně hrdá (a to se mi snad ještě nestalo).

Chci vám všem doporučit zkoušet podobné výzvy, nechat se vyprovokovat, dojít na hranu a vydat ze sebe to nejlepší. Možná, že se v danou chvíli budete chtít profackovat za to, co vás to zase napadlo za hloupost, ale výsledek bude stát zato. A budete moc říct: „It was amazing.“

Dnešní den se zdál být až do večera velmi nudným. Ráno jsem vstala, koukla se na film, uvařila oběd, šla jsem do knihovny, dostala jsem poukázku na knihy, rozepsala jsem si čtivo na semestr, udělala úkol na Text into action a koukla na seriál.

Jenže asi kolem půlnoci, když už jsem se chystala ke spánku, se najednou rozezněl divný, děsně otravný a hlavně na můj vkus velmi hlasitý zvuk. Asi po dvou vteřinách mi došlo, že by to mohl být požární alarm. Vím, že máme v pokoji detektory kouře, tak jsem začala pátrat po zdroji, který to mohl spustit. Zprvu mi totiž nedocvaklo, že zřejmě ječí po celé budově. Jenže po dalších pěti vteřinách mě napadlo, že v mém pokoji by asi těžko mohlo něco detektor podráždit. Vyšla jsem proto na chodbu a zjistila, že alarm skutečně alarmuje (to slovní spojení jsem si nemohla odpustit) po celém domě. Vzala jsem tedy telefon, klíče, mikinu a spořádaně jsem společně se spolubydlícími odešla z bytu. Na schodech byl vyloženě nával, ale všichni šli spořádaně (což bylo nejspíše proto, že bylo každému jasné, že jde o planý poplach). Dostali jsme se před budovu, kde se vytvořila velká skupina všech obyvatel (žije nás tu něco přes dvě sta studentů). 

Řeknu vám, že příště si vezmu i bundu. Dnes jsme tu měli celý den „menší“ vichřici (čti: foukalo tak moc, že člověk musel vynaložit opravdu enormní sílu, když šel proti větru), která se rozhodla, že se zdrží i na večer. Navíc začalo pokapávat a prostě byla zima, což nepřišlo vhod ve chvíli, kdy se mnozí v pyžamu vyřítili ven z tepla pokoje. Než dojeli univerzitní security, aby zjistili, že skutečně nikde nehoří, uplynulo alespoň čtvrthodiny. A my jsme mrzli. Někteří, očividně mírně podroušení sousedé, začali zpívat písně o ohni, skupina rusů si zas notovala pravděpodobně výkvět jejich pop music, a pak byli tací (jako třeba já), kteří všechny popěvky doprovázeli (ne)rytmickým klepáním zubů.

Když jsme konečně dostali povolení vrátit se zpět do budovy, strhla se hotová tlačenice. Zimu sice nesnáším, ale fronty a cpaní se mezi hromadou lidí nemám ráda dvakrát tolik. Pomrzla jsem si venku dalších pět minut, a když už byly jen fronty u výtahů, vyběhla jsem po schodech do tepla pokoje.

Co bylo příčinou poplachu nevím. Spolubydlící tvrdí, že se ho povedlo spustit lidem z druhého patra, když kouřili v kuchyni. Nevím, jak moc je to pravděpodobné. Když tu měli Britové první noc párty, tak kuchyň byla ráno, tak zasmrádlá, že z ní musela být předchozí večer určitě honosná kuřárna. A to žádný poplach nebyl.

Každopádně doufám, že příště… Hlavně doufám, že už žádné příště nebude. Ale když, tak prosím ideálně za tepla a ideálně zase jen planý poplach.

Víte, jak sem pořád píšu o tom, že něco nestíhám. Nedělám to schválně. Nezaspávám, nezapomínám, ale osud mi asi prostě nepřeje, zlomyslně se baví nad mou absolutní bezmocností, a s velkým potěšením sleduje moje olympijské sprinty po kampusu. Abych vás tedy uvedla do děje. Na devátou jsem měla seminář z literatury. A na ten jsem přišla včas. Řekla bych, že tyto hodiny mě budou bavit. Ve třídě je nás pár, sedíme v kruhu a diskutujeme s profesorkou nad nějakou knihou. Je to velmi obohacující, neboť člověka to donutí se nad tématem řádně zamyslet, čímž si učivo osvojí více, než při pouhém pasivním přijímání informací. 

Ale zpět k mé "aférce nestíhám“. Po literárním semináři jsem došla na kolej s tím, že je to dneska jediná hodina, kterou mám mít. Začala jsem vybalovat krabici (o ní si můžete přečíst zde), později obědvat, a jen tak ze zvědavosti jsem si otevřela rozvrh, ze kterého na mě vybaflo, že mám za necelých deset minut přednášku o kontextech moderní literatury. Co jsem mohla dělat. Hodila jsem na sebe bundu a čepici (ne, že by tu byla zima, ale děsně fouká) a v teplácích jsem se snažila překonat studentský rekord ve sprintu na první hodinu. Ještě, že bydlím víceméně v kampusu. Vyhrála jsem a do učebny jsem vběhla těsně před profesorem. Možná se ptáte, proč jsem o přednášce nevěděla dřív. Dobrá otázka, já se ptám taky. Je to předmět, který jsem si zapisovala o víkendu. Včera mi přišel mail, že ho schválili, ale v rozvrhu ještě večer nebyl. A ani ráno. Až po poledni. To mi určitě udělali schválně. 

Teď sepisuju článek a hrozně bych si chtěla umýt hlavu. Proč vás zatěžuji touto zcela zbytečnou informací? Kolem koupelny chodím jak mlsný tygr už od návratu ze školy, ale stále je obsazená (a mám pocit, že neustále tím samým člověkem). Už to budou alespoň tři hodiny. Nabízí se otázka: „Co tam u všech svatých dělá?“ Chce si snad na naší klouzavé podlaze udělat vanu? Nebo zkouší, za jak dlouho se při spuštění horké vody promění koupelna v saunu? Provádí tam snad nějaký pohanský rituál obnášející odříkání nekonečného latinského textu v době, kdy se všichni chtějí sprchovat? Beztak. Proč by jinak kdokoliv trávil v této místnosti více času, než je nezbytně nutné. Není to zrovna Miss Koupelna.

Mimochodem, Britové jsou čuňata! Maminka mi tvrdila, že jsem bordelářka, a že to na koleji budu mít těžké. Situace je ovšem opačná. JÁ jsem jediná, která po sobě myje nádobí hned/v horizontu hodiny. JÁ po sobě utřu linku. JÁ vyhazuju odpadky hned a do koše. Navíc se obávám, že mé kulinářské schopnosti jsou z daleka nejlepší z celého bytu, jelikož Britové umí maximálně rozmrazit polotovar nebo objednat pizzu. Na moje lečo koukali jak na zázrak z nebe.

Jak všichni dobře víte, matiku mám moc ráda. Proto bych dnešní článek opět uvedla příkladem. Jestliže si Helenka nechá přímo na koleje (door to door) poslat třiceti kilový balík s věcmi, jak daleko je výdejna, kam zásilka skutečně dojde? Nebudu vás napínat. Asi míli. Do velmi, velmi prudkého kopce. Měla jsem štěstí, že byl zrovna na půjčení vozíček, protože jinak bych si asi musela zavolat tágo, neboť krabice byla sice skvěle zabalená, což ovšem způsobilo to, že nebylo za co ji držet.

Taky jsem dnes měla první dvě přednášky. Na první, drama, jsem samozřejmě přišla včas. Nejspíš to bude tím, že začínala v jednu odpoledne. Sice jsem trošku bojovala s hledáním správné učebny, ale protože jsem měla časovou rezervu, tak proběhlo vše v pořádku. Ovšem na hodinu literatury jsem se dostavila se čtvrt hodinovým zpožděním. Ne mojí vinou, samozřejmě. Když totiž někdo skládal rozvrhy dvouoborům, tak pravděpodobně myslel palcem u nohy, neboť studenti Drama&Literature mají jeden zásadní problém. Ve 14.00 jim končí přednáška na jedné straně kampusu a zároveň jim ve 14.00 začíná přednáška na jiné straně kampusu. K tomu přičtěte fakt, že prváci, jsou všemi učebnami zmatení, a než se zorientují, tak to nějaký čas zabere. Ve finále by se dalo říct, že je zázrak, že jsme se zpozdili jen o čtvrt hodiny. Asi si koupím obraceč času.

V jednom z posledních článků jsem si stěžovala na (ne)funkčnost britské dopravy (mimochodem, stejně si pořád myslím, že hlavním problémem je, že jezdí po špatné straně), ale abych byla férová, musím pochválit chování zdejších řidičů veřejné dopravy. Je to samozřejmě z části dané celkovými způsoby mezilidských vztahů. Místní řidič se vás nesnaží oškubat, není na vás nepříjemný, nechce dělat potíže. Když jsem tu byla snad druhý den, chtěla jsem jet autobusem, ale měla jsem u sebe jen dvacku. Řidič neměl na vrácení, tak mi řekl, že tentokrát platit nemusím. Minulý týden jsem si pořídila „šalinkartu“ na společnost First, což je jeden z místních dopravců. Provozují většinu autobusů ve městě i po celém Essexu. O víkendu jsem jela z města, ale nastoupila jsem do vozu jiné společnosti. Ukázala jsem šalinkartu, řidič mě zastavil a řekl mi, že v tomto voze sice neplatí, ale že tentokrát mě nechá jet. 

Nevím, jestli je to tím, že vypadám zmateně a lidem je mě líto, každopádně zdejší atmosféra mi přijde daleko přátelštější než česká.

Vždycky jsem záviděla lidem z bilingvních rodin jejich jazykovou vybavenost. Umí o jednu řeč víc než normální smrtelník a nemusí pro to hnout ani prstem. Jak praktické.

Nyní o své závisti začínám poněkud pochybovat. Myslet ve dvou jazycích dá práci a přepínat mezi nimi mnohdy taky. Obzvlášť když v jednom máte daleko bohatší slovní zásobu a jste schopni se vyjádřit přesněji, ale pro komunikaci používáte ten druhý.

Zrovna dnes se povedl mě, a shodou okolností i mé ruské kamarádce omyl, který asi ještě obě párkrát zažijeme, a naše okolí si při něm možná užije dost legrace.

Tedy, bavila jsem se se spolužačkou. Už ani nevím o čem, každopádně ona se na chvíli odmlčela, a já si zrovna poletovala ve světě myšlenek. V tom do místnosti, kde jsme seděly, vešli naši spolužáci. Chtěla jsem ji na to upozornit. 

„Hele, to jsou děcka od nás.“ povídám.

„What??“ opáčila ona.

„Sory?“ nechápala jsem já.

„Právě jsi na mě mluvila cizím jazykem.“ sdělila mi. „Předpokládám, že to asi byla tvoje mateřština.“

Předpokládala správně. Jak jsem byla v českých myšlenkách, tak jsem u výstupu zapomněla přepnout jazyk, ale vůbec mi to nedošlo. Něco jako když Harry Potter mluvil s hady. 

Vtipné je, že asi za půl hodiny se k nám přidala další slečna, Ruska, které se povedlo to samé. Po chvilce odmlky na nás najednou spustila něco, co podezřele znělo jako refrén Kaťuši.

Díky této příhodě jsem si vzpomněla na jazykový pobyt v Nice, kde ale k obdobným situacím docházelo záměrně a v jiných podmínkách. Všichni studenti jsme tam byli za účelem naučit se francouzsky s tím, že jsme ovládali angličtinu. Bylo ovšem žádoucí v rámci rozšiřování obzorů komunikovat ve francouzštině, což se také dělo, ale občas jsme si přece jen nevěděli rady, tudíž jsme si vypomohli angličtinou. Výsledkem byla odporná patlanice obou jazyků, při které by nejednomu Francouzovi naskákaly osypky, mezi námi však fungovala výborně. Problém nastal při návratu do školy, kde jsem občas zapomínala jazyky oddělovat. Paní profesorka se jednou velmi divila, když jsem jí na hodině francouzštiny regulérně řekla: „J‘était avec mes amis on an amazing spectacle.“ a vůbec mi to nepřišlo divné.

Moje české myšlení asi jen tak nepotlačím. Ačkoliv tu není prakticky nikdo, na kom bych mateřštinu mohla praktikovat, tak ji cvičím každý den minimálně psaním. Už jsem sice uvažovala i o tom, že vyzkouším vytvořit něco v angličtině, ale vzhledem k mé zálibě v květnatém vyjadřování, metaforám, personifikacím (což tady asi neuvidíte, je to případ mé poezie a prózy), je má slovní zásoba nejspíš nedostatečná.

Dnešní článek mi dovolte začít matematickou úlohou. Jestliže byly registrace nových studentů od devíti do desíti a Helenka měla budík na osmou, v kolik skutečně vstávala? Ano, jak jinak než pozdě. Naštěstí jsem díky praxi nabyté na gymnáziu byla za pět minut ready, ba dokonce i trochu namalovaná, protože nás fotili na ID card. I na místě jsem byla deset minut před desátou, tedy vlastně včas. Nebo ne?

Když jsem vešla do tělocvičny, kde vše probíhalo, cítila jsem se jako v poledne na Staromáku. Všude byli lidi. A hodně. Myslím, že fronta, jakou jsem stála tady, není ani na Vatikánská muzea.

Ono by to vlastně nebyl zas takový problém (až na to, že fronty prostě nesnáším), ale já jsem měla mít v jedenáct první divadelní workshop a nechtěla jsem přijít pozdě. Samozřejmě, že jsem přišla, tu frontu jsem opravdu stála hodinu. Naštěstí jsem nebyla sama. Mimochodem, workshop se konal v Lakeside theatre, což je univerzitní divadlo. A fakt krásný a moderní. Z brněnských bych ho přirovnala třeba k Redutě. 

Pan profesor je přesně ten typ člověka, jehož výuka vede k poznání. První, co jsme měli udělat, bylo chytit se za ruku se spolužákem/spolužačkou, kterého/kterou neznáme, jít s ním/ní zadním vchodem z divadla přes louku a zpět, a poté ruku popsat jedním slovem, a ztvárnit ji pohybem. Divné? Nikoliv. Obohacující.

K večeru jsem pak psala Language test, aby mi případně univerzita mohla poskytnout jazykovou podporu. Mým zásadním problémem bylo vyměněné „y“ a „z“ na britské klávesnici, tudíž jsem se párkrát přistihla, že píšu věty typu: Do zou plaz soccer? (Do you play soccer?) 

Ve čtvrtek jsem měla volno, tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít po městě. Jak už jsem psala, je krásné. Objevila jsem velký park s hradem (a taky anglickým trávníkem), malebné uličky a hlavní náměstí. 

Fascinují mě zdejší lidé, hlavně to jak jsou pozitivní. Ještě se mi nestalo, abych přišla do obchodu a prodavačka se neusmívala nebo nedej Bože byla protivná. Zprvu jsem si myslela, že je to jen přetvářka, ale zjišťuji, že když jste obklopeni usmívajícími se lidmi, tak máte sami tendenci být šťastnější.

Colchester je sice město krásné, ale zdejší doprava je asi stejně funkční jako lidová demokracie v KLDR. Autobusy sice jezdí přesně, což se v Brně děje většinou jenom když má bus takové zpoždění, že dojede na čas toho, co má jet za ním, na druhou stranu najít v centru města zastávku, od které odjedete, je vyšší level. Není to totiž tak, že máte zastávku v jednom směru a na opačné straně v druhém směru. A neřeknu vám jak to je, protože jsem to doteď nepochopila. Fakt je ten, že jsem běhala po centru města s dvěma celkem těžkými taškami s jídlem a domácíma potřebama a hledala, odkud to jede. Dost mě dohřálo, když jsem zjistila, že vlastně ze stejné zastávky, z jaké jezdí i opačný směr.

Samostatnou kapitolou jsou pak silnice. Kromě toho, že prostě jezdí na blbé straně a kdykoliv vlezu na přechod, koukám jak blbeček do špatného směru, mají kupříkladu v některých místech dost úzké silnice, takže je vtipné, když se tam potkají dva double deckery. Upřímně to, že jejich MHD jezdí na čas, je něco, co asi nepochopím, jelikož zácpy, které jsou v některých místech by mohly směle konkurovat těm brněnským.

Poprvé jsem měla sociální život. Ne, že bych se nebavila s mými spolubydlícími, nicméně mám trošku problém začlenit se do kolektivu, a to hlavně proto, že jsou to všichni Angláni. Národnost sice neurčuje osobnost, jednoho Brita přežijete, protože vám trošku intuitivně uzpůsobí svůj mluvený projev, ale jakmile jste v anglickém kolektivu, máte po srandě. Se svou pracně vydřenou úrovní C1 se mohu jít směle zahrabat, neboť fráze létají vzduchem jako částice v CERNu, a já jsem ráda, když zachytím nějaké basic slovíčko.

Dnes jsme ale měli tzv. department meeting, tedy setkání studentů z oborů drama, literatura, psaní atd. Zatím to vypadá, že na našem oboru jsme tři, k mé velké radosti všichni international.  

Meeting byl poměrně standardní administrativně nudná záležitost. Představení profesorů, dlouhé řeči o tom, jak si máme univerzitu užít, že tu jsou neuvěřitelné příležitosti, a bla bla bla...

Ale asi mají pravdu, nemám sice osobní srovnání z Českem, ale jsou jisté maličkosti, které bych asi na Masárně, Karlovce, DAMU, VUT či jakékoliv další škole nenašla. Například tutor. Osoba, kterou vám přidělí, aby byla nápomocná v případě, že si nevíte rady s esejí, předmětem, prací, či jakýmkoliv jiným aspektem vašeho akademického života. Velkou výhodou je, že na každého tutora je zhruba šest studentů, takže jeho přístup je velmi individuální. Dalším benefitem je třeba obrovská (a bezplatná) podpora zahraničních studentů v oblasti angličtiny nebo Talent Development Centre, ale o těch zase jindy.

Po obrovském množství informací následovala hra, která byla asi stejně zábavná jako mlácení hlavou o zeď ve vánici. Stupidní otázky, provázené stupidními pravidly a tahání se po celém kampusu included. Aby toho nebylo málo, trvalo to hodinu a půl. HODINU A PŮL! K velké radosti všech hned v zápětí následoval kvíz, který byl snad ještě nudnější a hloupější. Jediné co díky němu vím je, že nejdelší divadelní hra trvala skoro sto jedenáct hodin (což jsou jen tak mimochodem čtyři a půl dne). Kvíz naštěstí o sto deset méně.

Abych si ale jen nestěžovala. Večer se konalo autorské čtení profesora kreativního psaní a jeho přátel, které jsme se společně s mojí novou řeckou kamarádkou rozhodly navštívit. A vůbec nelituju. Bylo to něco tak nového, tak jiného. Texty se neuvěřitelně lišily od mnoha těch českých (uznávám převážně mladých autorů), kde pokus o přehnanou vyumělkovanost (a občas i hipsteřinu) pohřbí krásu a přirozenost. Byly svěží, byly čisté a neskutečně obohacující. Navíc se celá akce konala kousek od mé koleje v Art Exchange, což galerie. A momentálně tu probíhá malá, ale zajímavě pojatá výstava o Leninovi. Asi vím, kde se budu často nacházet.

Angláni měli včera až do noci párty. Když jsem si šla kolem desáté vyčistit zuby, tak jsem na záchodě cítila cigára a na chodbě závan trávy. A to mi babička říkala, ať se hlavně nechytnu špatné party. „Ani nemusím, já s ní dokonce bydlím.“ pomyslela jsem si ten večer.

Jak se ale nakonec ukázalo, trávu neměl na svědomí žádný z mých spolubydlící, nýbrž nějací lidé z jiné budovy, kteří náhodně obcházeli všechny byty v okolí.

Můj plán byl: jít spát dříve a ráno jít nakoupit (od 12 jsem měla program), což se vzhledem ke spánkovému deficitu minulé noci ukázalo jako naivní představa. Vstala jsem o půl jedenácté, ale protože jsem prostě neměla nic, co by se dalo konzumovat bez příboru, který stále chyběl, rozhodla jsem se, že ho teda půjdu koupit. Bylo jedenáct, já měla hodinu čas a Tesco je deset minut pěšky, takže pohoda. To jsem si myslela. Zapomněla jsem vzít v úvahu několik zásadních faktů: 

Takže, abych se dostala k jádru pudla, ve tři čtvrtě na dvanáct jsem se koukla na hodinky a zjistila, že brutálně nestíhám. Ve dvanáct mám být na Welcome talk, která se koná někde. Někde, ale já absolutně nevím kde, neboť kampus je sice krásný, ale obrovský. Přeskočím nudný popis mého téměř olympijského běhu do kopce a povím vám, že jsem to nestihla. Nebyla to žádná tragédie, naopak mě naštvalo zjištění, že se stejná přednáška koná za hodinu a je jedno, kdy dojdeme, tudíž jsem si mohla odpustit předchozí sportovní výkon.

Šla jsem na kolej, abych si vybalila nákup, a co se nestalo. Sůl (nejspíš díky mému sprintu) nebyla v solničce, nýbrž prakticky po celé tašce (a protože jsem si toho hned nevšimla, tak i po celé kuchyni). Na druhou stranu, ještěže jen sůl a ne třeba vajíčka. Ta bych zpátky do krabice asi nenasypala.

Mimochodem, víte, jak jsem psala, že jsem si doma zapomněla ručník, ale naštěstí jsem si ho hned první den v Primarku koupila. Tak jsem večer před sprchou zjistila, že nemám ani sprcháč, ani šampón (respektive, že jsou hezky doma v Brně).